• Podíváte-li se na internet, najdete zde nepřeberné množství informací týkající se problematiky zdravého obouvání dětí. Jako všude na internetu, některé informace jsou fundované, jiné z odborného hlediska diskutabilní a některé vysloveně zavádějící. Situaci navíc nepomáhá ani to, že poměrně nezanedbatelná část prodejen obuvi ráda své výlohy ozdobí nápisem „zdravé obouvání“ a některé se dokonce nezdráhají používat i symbol kříže, jež by, alespoň podle mého názoru, měl být vyhrazen jen pro zdravotnické zařízení.  Ale jak se v tom proboha má laik vyznat? Co je tedy vlastně správně?

• Protože se již dlouhá léta touto problematikou, coby ortoped zaměřený na dětskou ortopedii, zabývám, rád bych se pokusil v tomto krátkém sdělení shrnout základní pojmy a vyzdvihnout skutečnosti, které považuji za podstatné. Dávám vlastně jen do písemné formy to, co vysvětluji všem rodičům v ordinaci.
•  
• Valná většina dětí se rodí se zdravýma nohama. Můžeme říci, že zásadní vrozené vady jsou diagnostikovány velmi časně, v  drtivé většině již v porodnici. Každé dítě  pak prochází sítem preventivních vyšetření kyčlí, klinického i ultrazvukového, při kterém se zjistí i některé „drobnější“ odchylky, jako je například vtočené předonoží, a zároveň se sjednává náprava.
• Statistiky se značně liší. Některé uvádějí, že až 95 % dětí má nějakou vadu nohou ve věku, kdy začínají chodit do školy. Jiné údaje udávají hodnotu 75 %.  Osobně bych, podle svých zkušeností, nebyl až tak skeptický a přiklonil se k číslům z České republiky, ač již 15 let starým, které udávají, že zhruba jedna třetina prvňáčků má nějakou vadu nohou.
• Vždy jsem ve své ordinaci razil heslo „nohy máš jen jedny na celý život, tak se o ně pořádně starej“ ! Často jsem měl pocit, že veškeré moje neustálé vysvětlování, nabádání a poučování se jaksi míjí účinkem. Ale doba pokročila a dnes už je situace přece jen výrazně lepší.
• Abychom si v dalším textu rozuměli: z medicínského hlediska se nohou rozumí to, co je od kotníku (hlezna) dolů, tomu, co je nahoru až po kyčel, říkáme dolní končetina.

• Celá noha je velice složitou a sofistifikovanou konstrukcí obsahující čtvrtinu kostí těla. Tedy přesně 26 kostí, 33 kloubů a více než stovku svalů, vazů a šlach.
• Ale není smyslem tohoto sdělení zacházet do podrobností. Proto jen stručně: Skelet nohou při narození je převážně chrupavčitý a k přeměně na kosti dochází postupně. Klenba při narození není vytvořena a na plosce je rozsáhlý tukový polštář. Tento tukový polštář postupně mizí a současně se vytváří klenba. Celé to trvá zhruba do tří let věku dítěte. Dítě začíná chodit průměrně ve 12 měsících. Dětská nožka roste průměrně o 1 mm měsíčně. Ale je to všechno jen statistika, každý jsme svébytné individuum. Jsou období, zejména v mladším věku, kdy nárust nohou až o 2 mm za měsíc není vyjímkou. A když už jsem u těch čísel – třináctiletý mladý muž s číslem bot 47-48 není v ordinaci také až tak řídkým jevem.

• Na tomto místě je třeba říci, že požadavky na dětskou obuv jsou v různém věku dítěte odlišné. Ti nejmenší, kteří se právě začínají učit chodit, jsou ještě nejistí, potřebují, aby jejich nožky měly možnost tak říkajíc „cítit podlahu“. Proto jsou doporučeny boty, které napodobují přirozený tvar nohy, boty které nejvíce připomínají chůzi naboso a nenutí tak děti měnit svůj přirozený způsob chůze. Podrážka takové boty musí být nejen měkká, ale také pružná a v botě musí být dostatek prostoru pro prsty, aby jimi dítě mohlo volně hýbat a „osahávat“ si podlahu. Takováto bota malým nohám umožňuje správně růst a vyvinout si sílu, svaly a cit v prstech.

• Ti starší, kteří již jsou při chůzi sebejistí a jejichž chůze je vyrovnaná, pak potřebují obuv se stabilní patou, obuv poskytující prstům dostatečný prostor k pohybu. Právě tato věková skupina dětí, zhruba od 30 měsíců výše, je nejčastějším návštěvníkem ortopedických  ordinací a proto se na tuto problematiku zaměříme podrobněji.

• Dětská noha a vůbec celý dětský skelet jsou velice flexibilní, mají obrovskou adaptační schopnost, ale zároveň jsou velmi citlivé a pokud působí nepříznivé podněty dlouhodoběji, vede to k negativním důsledkům. Jinak řečeno – pokud působí nepříznivý tlak obuvi na nohu jen chvíli, skončí to nějakým tím puchýřem. Pokud je však tento nepříznivý tlak dlouhodobý, vede k deformaci. Zní to samozřejmě, ale pozor: Když naši rakouští sousedé dělali nedávno průzkum, zjistili šokující skutečnosti: celé dvě třetiny (69 %) dětí nosí příliš malou venkovní obuv a obuv domácí mělo příliš malou dokonce 88 % dětí.  Malá obuv samozřejmě vede k deformitám prstů i celé nohy.

• Jaká tedy má být správná velikost obuvi ? Na tomto místě je nutno použít a vysvětlit termín nadměrek: nadměrek je volný prostor v přední části boty, mezi nejdelším prstem a botou. Tento nadměrek by neměl být menší než 12 mm, za optimální je považován nadměrek 12-17mm. Ale jak lze optimálně zjisti, zda botky, které chceme koupit, budou mít nejen správnou velikost, ale také ten optimální nadměrek ?

• Rodičům svých dětských pacientů doporučuji celkem

jednoduchý a přitom přesný způsob měření velikosti nohou jejich ratolestí:

• 1.měření je nutné provádět pozdě odpoledne nebo večer. Důvod je ten, že během dne se  nohy tzv. „rozšlápnou“ – my dospělí většinou dobře známe pocit těžkých, unavených a oteklých nohou večer, ale ono to, samozřejmě v omezené míře, platí i pro děti. Tedy měření provádějme večer.
• 2. Postavíme dítě na čtvrtku papíru a tužkou obkreslíme co nejpřesněji (tužku držme kolmo ke čtvrtce) obrys napřed jedné a pak i druhé nohy.
• 3. K nejdelšímu prstu připočítáme 12 mm směrem dopředu, do špičky. Někdo má nejdelší palec, někdo druhý prst, je to individuální…
• 4. Pak už jen zbývá takto upravený obrys nohou vystřihnout, vzít s sebou do prodejny a vložit do obuvi…        Pokud se vám nechce obkres vystřihávat, stačí i dřevěná špejle, kterou zkrátíte na naměřenou délku a v prodejně vložíte do obuvi. Pozor, někdy se může velikost obou nohou mírně lišit, pak vždy použijeme ten větší obrys.
   

Máme tedy obrys nohou našeho potomka a jsme se s ním v prodejně.

Na co se musíme, kromě estetického hlediska, soustředit při výběru obuvi

• Materiál: Dětská obuv musí být vyrobena z vhodných materiálů – svršek má být buď kožený (z usně) nebo textilní, nikoliv z poromeru, koženky nebo jiného plastu. Totéž platí o stélce (část boty, která je ve styku s chodidlem) – ta má být savá, protože dětská noha se více potí a většina potních žláz je na plosce.
• Tvar: Bota má mít správný tvar, to znamená, že vpředu je široce zaoblená, palcová strana má být přímá a nemá se směrem do špičky zužovat – to vede k deformitě palce i ostatních prstů. Prostor pro prsty musí být dostatečně prostorný. Tak – a jsme u problému, se kterým se často v ordinaci setkávám, zejména u trochu větších slečen a pak samozřejmě i u dospělých dam. Ono totiž bohužel tak nějak neexistuje rovnítko mezi obuví, která je správná z ortopedického hlediska a obuví splňující módní a estetické požadavky. Už vidím, jak mne mé rodinné příslušnice lynčují a výrobci módní obuvi mne také  nebudou mít  rádi  – ale je to realita.
• Pro nevěřící nabízím jednoduchý a osvědčený test: postavte se na papír A4 a obkreslete si tužkou obrys své nožky. Pak na tenhle obkres položte svoji překrásnou a drahou lodičku na vysokém podpatku. Výsledek testu bývá přesvědčivý. Aby bylo jasno: samozřejmě se mi také jako každému chlapovi líbí nožky ve střevíčcích s vysokými podpatky.  K tomu, na rozdíl od většiny ostatních chlapů mne ještě může hřát vědomí, že přísun klientely mám bezpečně zajištěn…   Ale vážně – dostáváme se konečně k zásadám, podle kterých lze určit, zda je z ortopedického hlediska obuv pro našeho potomka vhodná:

​Shrnul bych to celé do tří bodů, popisujících tři oblasti a u každé z nich pak kritéria, na která je třeba se zaměřit:

• První a podle mého názoru nejdůležitější oblastí je pevná, stabilní  pata. Patní část obuvi odpovídá za vedení celé nohy.  Tzv. opatek by měl být dostatečně vysoký, tuhý a dlouhý, to znamená měl by zabíhat do postranní části obuvi. Zda opatek splňuje naše požadavky, se dá celkem snadno zjistit tak, že obuv uchopíte jednou rukou za podrážku a druhou rukou se snažíte pohybovat patní částí boty do stran. Pokud se vám to nedaří, pata „drží“, je vše v pořádku a obuv splňuje požadavek pevného patního vedení. To je důležité jak u zdravých nohou, tak zejména u dětí, které nosí ortopedické vložky. Bez stabilního patního vedení totiž vložky neplní svoji funkci. Ještě jinak – ortopedicky správnou obuví je třeba i sandálek s otevřenou špičkou, avšak pevnou a vyšší patní částí, tedy pevným opatkem.
• Druhým kritériem ortopedicky vhodné obuvi je široký nízký podpatek a pevná, avšak pružná podešev. Pružná má být v části záprstních kloubů, tedy tam, kde prsty nohy přecházejí do nártu. Zhruba to odpovídá jedné třetině vzdálenosti od špičky obuvi.
• Konečně třetí oblastí, na kterou se soustředíme při výběru správné obuvi, je prostor pro prsty. O nadměrku a jak ho změřit, jsem psal již dříve; na tomto místě bych chtěl zůraznit, že prostor pro prsty musí být dostatečně široký i vysoký tak, aby nedocházelo k jejich utlačování či deformaci. Problémy s nalezením vhodné obuvi obvykle bývají větší u dětí, které mají vyšší nárt, ale také u těch, které mají úzkou nožku, která v obuvi klouže. V tomto případě pozor – vede to k tendenci kupovat obuv menší! Bohužel je stále jen velmi málo výrobců, kteří vyrábějí dětskou obuv v různých šířkách. I když i zde již svitlo na lepší časy. Nemohu si odpustit poznámku, že se to týká nejenom obuvi dětské; sám se s tímto problémem potýkám dlouhodobě také – a obvykle najdu pro sebe vhodnou botu až někde v zahraničí.

​

• A ještě jedna poznámka mne v této souvislosti napadá: i ponožka totiž musí mít správnou velikost odpovídající velikosti nohy,  nesmí nikde škrtit nebo nožku jakkoliv utlačovat! Pro jedince mající zvýšenou potivost se dnes vyrábí ponožky z moderních materiálů jako třeba z bambusového či stříbrného vlákna.

• A jsme na konci. Máme vybrané krásné moderní botky za rozumnou cenu, z vhodného materiálu, správného  tvaru, se stabilní vyšší patou, pružnou podešví na správném místě a dostatečně prostorným a správně širokým svrškem.  Stačí zaplatit a vykročit… Já vím, teorie a praxe se často liší, ale jak už jsem říkal, nohy máme jen jedny na celý život. Takže ta námaha s výběrem botiček pro to nejlepší, co máme, naše děti, za to učitě stojí ! A na tomto blogu a zejména v prodejnách DVORT najdete spoustu užitečných informací a inspirací.

MUDr Jiří Vondráček, ortoped